Osobní nástroje
Nacházíte se zde: Úvod Vodní hospodářství Systémový pohled na vodní hospodářství
Akce dokumentů

Systémový pohled na vodní hospodářství

Autor: redakce Poslední změna: Pondělí 25.09.2017 12:24 Ing. Petr Ježek, Ph.D.

České vodohospodářství je významně ovlivněno politikami EU, jež se odrážejí v národní legislativě. Členství v EU v žádném případě neznamená, že máme pasivně čekat na vnější rozhodnutí. Voda jako převážně přírodní zdroj (míra výroby vody recyklací je v celkové bilanci okrajová) představuje komplexní fenomén prostupující obory lidské činnosti a vědy a vyžaduje svou komplexní povahou systémové řešení. V české ( a obecně evropské) praxi z mnoha důvodů o systémovém pojetí vodohospodářství nelze hovořit. Proč? O tom a o přirozených řešeních je následující text.

Voda, její cena a současné nakládání s ní

Zvláštní význam pro lidskou populaci má pitná voda jako nutná podmínka k životu. Na tom se shodují odborníci i laici napříč planetou a politickými systémy stejně jako na omezenosti a nerovnoměrném dispozičním rozložení jejích přírodních zdrojů. Proto je zcela přirozené se ptát, proč je vodné vztažené téměř bezvýhradně k pitné vodě, aniž je kritériem pro strukturovanou cenotvorbu užití dodané pitné vody. Právě otázka užití pitné vody je z globálního pohledu naprosto klíčová, což v podmínkách relativního bohatství pozemními i podzemními zdroji pitné vody v ČR poněkud zaniká pod povrchním politickým hašteřením ohledně ceny vody.

Voda je přírodním statkem a jako taková v současné vodohospodářské praxi přechází od „principála“ (přírody v národním vlastnictví) k soukromému „agentovi“ – provozovateli vodovodů a kanalizací za „principálova“ (národně státního) cenově regulačního a kontrolního dohledu. Dokud zákonodárcům nedojde, že všechny cenově regulační problémy spočívají v zapojení „agenta“ a nezřídí homogenní systémově řiditelný národní VaK jako vlastníka, správce i provozovatele vodohospodářské infrastruktury, je nutno postupovat po krůčcích.

Cenotvorba u vody

Základním cenotvorným faktorem jsou u jakéhokoli statku vždy náklady. V podmínkách věcné regulace cen jde o uznatelnost nákladů, která plyne z jejich užití na cenově regulovanou činnost. Je zcela přirozené očekávat, že právní předpisy zde povedou k oddělenému účetnictví za cenově regulovanou a neregulovanou činnost. Příklady odděleného účetnictví jsou v ČR dostatečně ověřeny praxí např. penzijních fondů stejně jako kontrolní činnost na bázi takto odděleného účetnictví. Vzniká tedy otázka, co brání novele zákona o cenách zavádějící povinnost cenově regulovaných subjektů vést oddělené účetnictví.

Dále cenu ovlivňuje zisk, který u věcně cenově regulovaných aktivit znamená závazným algoritmem kalkulovaný přiměřený zisk. Elementární logikou je propojen objem uznatelných nákladů, objem zisku a výsledná cena, a to bez ohledu na to, jaké parametry v závazné kalkulaci přiměřený zisk vytvářejí. Efektivně snížené uznatelné náklady totiž představují efektivní řízení aktiv (majetku), který jako parametr vchází do kalkulačního vzorce. Oněmi aktivy je především vodohospodářská infrastruktura vlastněná buď provozovatelem, nebo samostatnému provozovateli pronajímaná. Jinými slovy, není velký rozdíl mezi kalkulační metodou přiměřeného zisku založenou na uznatelných nákladech a metodou založenou na aktivně užitém vodohospodářském majetku.

Jelikož je voda statkem pseudotržním, neboť představuje přírodní monopol při nesoukromém vlastnictví, je nutné vytěžit z tržních aspektů vody vše pozitivní, co tento přístup nabízí. Cena je totiž informací spotřebiteli, nakolik ji má poptávat. Nízká cena zpravidla vede k plýtvání, vysoká cena naopak ke konfliktu se základním lidským právem kulturní lidské společnosti na základní životní podmínky. Proč tedy vodu na celé její pouti ke spotřebě nerozdělit na vodu pitnou užitou k pití, vodu pitnou užitou jako užitkovou a vodou nepitnou užitou jako užitkovou? Takové rozdělení by totiž umožnilo snadně cenové rozlišení žádoucího (na pití) a nežádoucího (jako užitkové) užití pitné vody. Patrně z dob černých přípojek k soukromým bazénům a saunám přetrvává nevůle oddělit oběh pitné vody a vody užitkové. Fenomén sucha paradoxně prokázal, že provozovatelé vodohospodářské infrastruktury jsou ochotni dodávat vodu tam, kde v důsledku sucha přestala být dostupná z lokálních studní a nádrží na dešťovou vodu, tedy na zalévání, splachování  především na objemově náročné plnění bazénů. Takové užití pitné vody je přirozeně v rozporu s jejím určením s ohledem na omezenost zdrojů.

Vodohospodáři prakticky jednohlasně volají po zvyšování vodného i stočného jako zdroje refinancování obnovy infrastruktury. V případě vodného přitom mají k dispozici úsporné chování na nákladové straně a vhodnou finančně tolik nezatěžující formu infrastrukturního majetku. Jestliže kovové potrubí vykazuje zvýšený index koroze při snížených průtocích, je to nikoli důvod k nářkům na nízkou cenu vody, ale k investici do nekovové nekorozivní technologie výměny potrubí nebo zhodnocení potrubí kovového vnitřními a vnějšími bezkorozními povrchy. Potřebné technologie jsou k dispozici již několik desetiletí.

Cenová regulace by se měla plně vztahovat pouze na pitnou vodu užitou k pití, kde je zájem na cenové stabilitě vzhledem k disponibilnímu rozpočtu domácnosti v prvním decilu příjmového rozdělení. Nechť si provozovatelé vodovodů a kanalizací zvyšují cenu jimi dodávané pitné vody užité jako vody užitkové jak chtějí, protože až po mez pružnosti poptávky po užitkové vodě půjde o jejich dodatečný výnos a v případě existence substitutu na straně poptávky odpadnou náklady na provoz příslušné části infrastruktury.

Systémové předpoklady a současný stav

Bohužel, současný stav vodohospodářské infrastruktury vykazuje všechny znaky nekoncepčního, nekomplexního a strategicky neřízeného odvětví. Exponenciální růst nákladů na „poslední míle“ vodovodních řadů i kanalizačních stok zjevně není dostatečně varovným prstem, že úsilí přivést vodu vodovodem do poslední samoty a tu i odkanalizovat je sebedestruktivním prvkem uvažování současných vodohospodářů. Stát si naproti tomu neumí spočítat, že než vydávat značné výdaje na komplikovanou kontrolu heterogenní cenové regulace vodovodů a kanalizací se nabízí dotačně profinancovat využití individuálních zdrojů pitné vody (studny, prameny) a přirozené trativodové čištění nebo přírodě blízké užití kořenových čističek.

Pitná voda není přirozený tržní statek, proto ji nelze svěřit natrvalo do péče soukromým „agentům“. Ti se však mohou uplatnit jako dodavatelé vody užitkové, především recyklačního a dešťového původu. Řady užitkové vody mohou existovat paralelně s řady vody pitné reverzně od ČOV zpět ke spotřebištím s vodným odpovídajícím nákladům na odvod a čištění takové vody a komerčnímu zisku. Obdobně lze soukromou aktivitou rozšířit plochy jímání vody dešťové a skupinovým řadem s maximálním využitím samospádu a nízkotlakého vodovodu ji rozvést ke spotřebištím do nádrží s čerpadly spotřebitelů. Plošné zapojení soukromých společností se ve vodním hospodářství vždy bude potýkat s rozporem mezi lidskými právy na levnou pitnou vodu a ziskovou motivací podniků. Přirozené je tedy tyto konfliktní prvky ze systému postupně vytěsňovat, a to i vhodnou rekodifikací vodohospodářského a cenového práva.

Poctivé podnikání je jistě společensky záslužná činnost, jež má ale především rozšířit nabídku statků tam, kde jejich veřejné zdroje nestačí nebo kde chybí politická vůle k restrikci spotřeby vzácných neobnovitelných zdrojů. U vody je nutno počítat s tím, že její dispoziční zásoba je ovlivněna přírodními jevy paralelně s jevy socioekonomické povahy. Lidská činnost v minulosti živelné industrializace vytvořila ostře konfliktní situace omezením retence vodních srážek a tím zrychlením umělého odvodu vodními díly modifikovanými vodotečemi, jež jsou na kapacitní hranici pro schopnost přívalové srážky bez škod (a také bez valného užitku) odvést po proudu povodím. Přívaly na jedné straně a období beze srážek na straně druhé představují vážný důsledek neodpovědné politiky napříč obory a odvětvími. Příroda se nám, lidem zjevně přizpůsobí snadněji než my na ni, avšak přírodní adaptace může znamenat civilizační katastrofu. V historii Země jich tato planeta zažila více a patrně ne všechny měly jiný než antropogenní charakter.

Perspektivy

Perspektivy vodohospodářství a obecně lidského nakládání s vodou spočívají na několika systémových předpokladech. Zdroje pitné vody zasluhují mimořádný stupeň ochrany nikoli lokálně, ale v rámci ekosystému, jejich součást přirozeně tvoří. Žádoucí lidský vklad je ve schopnosti užitou vodu čistit a vracet ji buď přírodě nebo formou znovupoužití zpět ke spotřebě. Budování a údržba vodohospodářské infrastruktury musí fungovat jako základní v oblastech bez vyhovujících zdrojů pitné vody a pouze jako doplňková tam, kde při zvýšené ochraně vyhoví zdroje lokální. Bez multidisciplinárních znalostí a strategického plánování se v budoucnu neobejde nejen vodohospodářství, ale i jiná odvětví, přetížené přírodní zdroje mohou kdykoli zkolabovat.

V naší zemi bychom měli najít odvahu přiznat si, že současné nakládání s vodou je značně vzdáleno optimu a že soukromý tržní fenomén zde nemůže klást podmínky. Je na zákonodárcích a na exekutivě, zda najdeme cestu k národnímu VaKu, který díky strategickému řízení dokáže udržet náklady pod kontrolou, propojit vodárenskou a kanalizační síť k řízenému redistribučnímu vyrovnávání spotřeby a k diferenciaci ceny vodného podle způsobu užití. Budeme-li otálet, můžeme v blízké budoucnosti řešit mnohem vážnější problémy.

 

Článek vyjadřuje výhradně autorský pohled a není názorem jakékoli instituce či podniku.

 

Ing. Petr Ježek, Ph.D.
 
 

« prosinec 2017 »
Ne Po Út St Čt So
12
34567 89
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31
 

Využívá software Plone - systém správy obsahu (CMS) s otevřeným zdrojovým kódem.
TOPlist