Výklady odboru ochrany vod a odboru legislativního MŽP k nařízení vlády č. 143/2012 Sb. a vyhlášce č. 123/2012 Sb.
Dokončení řízení o stanovení výše poplatku za vypouštění odpadních vod do vod povrchových za rok 2012; zpracování poplatkového přiznání za rok 2012:
Dne 1. června 2012 nabylo účinnosti nařízení vlády č. 143/2012 Sb., o postupu pro určování znečištění odpadních vod, provádění odečtů množství znečištění a měření objemu vypouštěných odpadních vod do povrchových vod, a vyhláška č. 123/2012 Sb., o poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových. Poplatník by tedy měl při podání poplatkového přiznání postupovat (jde-li o výpočet poplatku za měsíce červen až prosinec 2012) v souladu s platnou právní úpravou. Požadavky stanovené novou právní úpravou se zásadně neliší od požadavků podle předchozí vyhlášky č. 293/2002 Sb. a nemají tedy vliv na stanovení výše poplatků. S ohledem na tuto skutečnost a také s ohledem na to, že některé požadavky nové právní úpravy není možné beze zbytku technicky naplnit pouze pro část zúčtovacího období [viz například rovnoměrné rozložení kontrolních vzorků v kontrolovaném období, srov. § 3 odst. 5 písm. b) nařízení vlády č. 143/2012 Sb.], lze akceptovat předložení poplatkového hlášení zpracovaného za všechny měsíce roku podle vyhlášky č. 293/2002 Sb.
Výše uvedené zcela respektuje ustálenou judikaturu Ústavního soudu vycházející v případech chybějících intertemporálních ustanovení ze zásady in dubio mitius (v případě pochybností postupovat mírněji; srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 666/02) a zásady legitimního očekávání (srov. např. nález II. ÚS 2755/08); i z hlediska právní jistoty znečišťovatelů lze proto doporučit postupovat při podání poplatkového přiznání podle právní úpravy stanovené zrušenou vyhláškou č. 293/2002 Sb., o poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových.
V rámci poplatkové agendy jsou vedena dvě řízení, jedno zahájené podáním poplatkového hlášení a ukončené vydáním zálohového výměru, druhé zahájené podáním poplatkového přiznání a ukončené vydáním poplatkového výměru, obě tato řízení jsou však vztažena k jednomu zúčtovacímu období, v rámci kterého je třeba i s ohledem na výše uvedené „ústavní“ principy postupovat podle právní úpravy, na základě které byl učiněn první úkon relevantní pro zúčtovací období, tedy podání poplatkového hlášení.
Výklad ustanovení § 3 odst. 5 nařízení vlády č. 143/2012 Sb. – minimální soubor stanovení provedený kontrolní laboratoří:
Text uvedený za písmenem b) a týkající se podmínky pro použití „Výše uvedeného postupu“ se vztahuje k písmenu a) i k písmenu b). Tím bude zajištěn věcně jednotný postup u případů uvedených pod písmeny a) i b) s minimálním souborem kontrolních vzorků 5 za rok.
Odstavec specifikuje a sjednocuje postup kontrolní laboratoře uvedený v obou písmenech. Úvodní věta odstavce 5 navíc odkazuje na výpočet „ze souboru výsledků“ kontrolních vzorků, což je minimálně 5 stanovení, stejně tak uvedený „odstavec“ hovoří o „minimální velikosti souboru“ provedených kontrolních rozborů, provázanost mezi návětím obou písmen a odstavcem tedy lze dovodit.
K rozborům zpoplatněných znečišťujících látek a minimálnímu množství pro povinnost provádět rozbory:
Pokud znečišťovatel prokáže (například vzorky provedenými na vstupu, při odběru vod či na základě dokladů o používané technologii, v rámci které s danou látkou nenakládá), že zpoplatněnou znečišťující látku nemá v množství přesahujícím hmotnostní limit zpoplatnění a tato látka prokazatelně nevstupuje do odpadních vod a není použitá při výrobě nebo nevzniká v procesu výroby, nemusí provádět pro účely stanovení poplatků rozbory této látky. To neplatí, pokud tyto rozbory má stanoveny v povolení VPÚ. Tuto skutečnost prokazuje znečišťovatel Inspekci.
Uvedený závěr ostatně vyplývá také z ustanovení § 90 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého:“Znečišťovatel může pro účely výpočtu poplatku pro jeden zdroj znečištění odečíst množství znečištění obsažené v jím odebrané a použité vodě nebo ve vodě odebrané a použité jinou právnickou nebo podnikající fyzickou osobou, která mu předává vzniklé odpadní vody k dalšímu zneškodňování, od zjištěného celkového množství znečištění ve vypouštěných odpadních vodách z daného zdroje znečištění. Odečtené množství znečištění odebrané vody doloží údaji o koncentracích znečištění v odebrané vodě podle příslušných ukazatelů znečištění a údajem o jejím odebraném množství v roce, za který je poplatek vypočítáván. Za správnost údajů o množství znečištění v odebrané vodě odpovídá znečišťovatel.“
K povinnosti provádět měření objemu vypouštěných odpadních vod a k nevyhovujícímu způsobu měření:
Pokud neměří znečišťovatel objem vypouštěných odpadních vod, lze jej postihnout sankcí, neboť povinnost měření je zákonnou povinností stanovenou znečišťovateli v § 38 odst. 4 vodního zákona [viz skutková podstata správního deliktu podle § 125c odst. 1 písm. c) vodního zákona]. V případě, že není způsob měření uveden v povolení k nakládání s vodami, lze doporučit postup podle § 112 vodního zákona a uložení opatření spočívajícího ve stanovení způsobu měření objemu do doby úpravy v povolení. Pro zvolení způsobu lze použít obdobně ustanovení nařízení vlády č. 143/2012 Sb.
K charakteru odkladu podle § 96 a změně subjektu provozovatele:
Rozhodnutí o odkladu placení poplatků lze podle našeho názoru podřadit pod rozhodnutí in rem, v souladu s § 73 odst. 2 poslední věta zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, je proto závazné i pro právní nástupce účastníků.
