Hlavní zájem na udržování vodovodní a kanalizační přípojky v dobrém stavebním stavu by měl mít zejména jejich vlastník, resp. vlastník připojené nemovitosti. Podle zákona o vodovodech a kanalizacích je však opravu či údržbu přípojky povinen provést provozovatel sítě. Kdo by tedy měl dobrý stavební stav zajistit?
Veřejný ochránce práv se na základě opakovaných stížností vlastníků vodovodních a kanalizačních přípojek zabýval problémy, které v praxi přináší aplikace § 3 odst. 7 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“).
Dle uvedeného zákonného ustanovení, zajišťuje opravy a údržbu vodovodních přípojek a kanalizačních přípojek uložených v pozemcích, které tvoří veřejné prostranství, provozovatel ze svých provozních nákladů. Jedná se zde tedy o určitý průlom do obecné zásady, dle které povinnost udržovat stavbu v dobrém stavebním stavu přísluší zásadně vlastníkovi takové stavby.1) V důsledku toho dochází v praxi ke vzniku sporů o to, kdo vlastně by měl dobrý stavební stav vodovodní či kanalizační přípojky zajistit, resp. za jakých okolností by tak měl učinit provozovatel sítě a kdy se naopak jedná o povinnost vlastníka přípojky.
STANOVISKO MINISTERSTVA
Dát jednoznačnou odpověď na tuto otázku není zcela snadné, jak se ostatně ukázalo v jednom z případů, kterými se veřejný ochránce práv zabýval. V té souvislosti se mohl seznámit s výkladem Ministerstva zemědělství2) k výše uvedenému ustanovení zákona o vodovodech a kanalizacích.
Ministerstvo nejprve vzalo v potaz, že zákon o vodovodech a kanalizacích nijak blíže nedefinuje pojmy „údržba“ a „oprava“. Patrně proto zaměřilo svůj výklad nejprve na přesnější vymezení těchto pojmů, s využitím praktických příkladů. Údržbu přípojky ministerstvo interpretuje jako péči o nadzemní části přípojky, opravu pak jako výměnu krytu přípojky, případně otvoru přípojky (např. při nalomení potrubí, v případě nutnosti proplachu potrubí z důvodu zanesení atd.).
Ministerstvo zároveň rozlišuje mezi opravou či údržbou stavby přípojky na straně jedné a úplnou výměnou přípojky na straně druhé. Hlavním kritériem pro toto rozlišení je zřejmě ekonomické hledisko, neboť v úplné obnově, resp. výměně přípojky, ministerstvo spatřuje (na rozdíl od její opravy či údržby) navýšení finanční hodnoty přípojky. Z toho pak vychází při interpretaci § 3 odst. 7 zákona o vodovodech a kanalizacích, který ukládá provozovateli sítě provést „pouze“ opravu či údržbu přípojky, nikoliv tedy již celou její výměnu. Citovaný výklad lze vnímat jako logický. Přesto vyvolává také pochybnosti, a to z následujících příčin.
…VYVOLÁVÁ POCHYBNOSTI
Jako vhodné se jeví uvést toto pojednání rozborem pojmů vodovodní a kanalizační přípojka. Z § 55 odst. 2 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), vyplývá, že za vodní díla se nepovažují kromě jiného vodovodní a kanalizační přípojky. Také z § 3 odst. 1 a 2 zákona o vodovodech a kanalizacích je zřejmé, že vodovodní ani kanalizační přípojka nejsou vodním dílem.
Obecně se tedy na posuzování staveb vodovodních či kanalizačních přípojek vztahuje stavební zákon (nikoliv zákon vodní) a projednání veškerých stavebních zásahů do těchto staveb v režimu stavebního zákona přísluší obecným stavebním úřadům (nikoliv vodoprávním úřadům).
Stavební úřad se má zabývat, kromě jiného, problematikou vadného stavu staveb v dosahu jeho místní a věcné působnosti. K řešení takového stavu věcí mu dává prostředky zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), účinný od 1. 1. 2007. Jedná se například o nařízení udržovacích prací (§ 139), nařízení nezbytných úprav (§ 137) atd. Pravdou zároveň je, že pokud nápravu vadného stavu stavby nezajišťuje automaticky o své vůli vlastník stavby, je povinností stavebního úřadu zajistit zjednání nápravy z úřední moci.
Veškerá opatření na stavbě může stavební úřad dle stavebního zákona nařídit pouze vlastníkovi stavby. Jak je ale zřejmé, toto pravidlo může být prolomeno – viz výše citovaný § 3 odst. 7 zákona o vodovodech a kanalizacích, jedná-li se o opravy a údržbu vodovodních a kanalizačních přípojek uložených v pozemcích tvořících veřejné prostranství. Povinnost zajišťovat nápravu vadného stavu přípojek ze svých provozních nákladů má v těchto případech provozovatel sítě, nikoliv vlastník přípojky.
ÚDRŽBA PODLE STAVEBNÍHO ZÁKONA
Obecně je právní úprava údržby, resp. udržovacích prací, zakotvena ve stavebním zákoně. Stavební zákon nezná termín „oprava“ ani „rekonstrukce“, pro účely nápravy vadného stavu staveb však vymezuje postup, ke kterému patří kromě jiného udržovací práce na stavbě, resp. údržba stavby. Stavební zákon termín „údržba“ nevymezuje podrobnějšími kritérii, s jejichž využitím by bylo možné vymezit hranice údržby (tj. nestanoví přesně, do jakého momentu se ještě o údržbu jedná a od kdy již nikoliv, např. dle ekonomické náročnosti prací). Taková kritéria nevyplývají ani z vodního zákona či ze zákona o vodovodech a kanalizacích. Třebaže je tedy snaha věcně příslušného ústředního správního orgánu nahradit chybějící definici výkladem nepochybně namístě, je nutné vzít v potaz ještě následující otázky.
Není pochyb o tom, že za údržbu staveb podléhajících režimu stavebního zákona (tedy i vodovodních a kanalizačních přípojek) je třeba považovat veškeré práce, které stavbu uvedou do dobrého stavebního stavu. Zároveň údržbou nelze rozumět takové stavební práce, jejichž výsledkem by byla stavba zcela jiná (odlišná) nebo stavba změněná, a to oproti původnímu stavu, resp. projektové dokumentaci ověřené ve stavebním řízení, atd.
ÚDRŽBOU (OPRAVOU) MŮŽE BÝT I VÝMĚNA
Zvláštním druhem staveb podléhajících režimu stavebního zákona jsou též vodovodní přípojky. V praxi nejsou výjimkou případy, kdy stavební úřady považují celkovou výměnu přípojek (resp. nahrazení vadných přípojek ve stejném rozsahu, jako byl jejich původní stav) za udržovací práce. Vlastně ani není zřejmé, proč by mělo být takové pojetí zpochybňováno, když rozsah udržovacích prací závisí zásadně na stavu poškození stavby;byloby rovněž sporné, pod režim kterého ustanovení stavebního zákona podřadit výměnu přípojky, pokud by to neměl být § 139 stavebního zákona (upravující problematiku údržby stavby).
Jako vhodné se v této souvislosti nejeví pojetí výměny přípojky jako provedení nové stavby (původní stavba již byla jednou povolena a zkolaudována a tento stav se výměnou přípojky nezmění) a to by zároveň mělo být nejdůležitějším kritériem při posuzování otázky, zda jde ještě o údržbu, či již nikoliv. Ekonomické hledisko v tomto ohledu nic ve skutečnosti neřeší, když obecně vzato může být údržba stavby za určitých okolností stejně nákladná jako provedení stavby nové nebo dokonce nákladnější.
Vadný stav stavby může být (speciálně v případě přípojky) nepochybně natolik závažný a rozsáhlý, že nelze vyloučit, aby udržovací práce spočívaly právě v její výměně. Tyto okolnosti by měly být brány v potaz i při aplikaci § 3 odst. 7 zákona o vodovodech a kanalizacích.
Hlavní zájem na udržování vodovodní a kanalizační přípojky v dobrém stavebním stavu by měl mít v první řadě vždy vlastník těchto staveb. Tím není nijak zlehčována povinnost provozovatele sítě vyplývající z § 3 odst. 7 zákona o vodovodech a kanalizacích. Vlastník přípojky a připojené stavby se však nevyhne dohodě s provozovatelem sítě, neboť oprava či údržba přípojky se vždy dotkne také připojené stavby. Zásadní význam pro posouzení každého jednotlivého případu má rovněž vymezení, co přesně je třeba rozumět veřejným prostranstvím.3)
Konkrétní okolnosti jednotlivých případů, které budou vždy hrát při využití postupu dle § 3 odst. 7 zákona o vodovodech a kanalizacích významnou roli, se pak samozřejmě budou různit. K jejich přesnému posouzení, včetně určení, komu je třeba případně provedení údržby stavby přípojky nařídit (pokud není udržována dobrovolně), zda tedy jejímu vlastníkovi nebo provozovateli sítě, je svojí věcnou působností předurčen obecný stavební úřad.
Poznámky:
1) Viz § 154 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je vlastník stavby povinen udržovat stavbu po celou dobu její existence.
2) Výklad č. 8 a č. 25 Ministerstva zemědělství k zákonu o vodovodech a kanalizacích a k souvisejícím právním předpisům, viz: www.mze.cz, sekce vodní hospodářství.
3) Obecně pojem veřejného prostranství upravuje § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů: „Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.“
Stanislava Neubauerová
právník,
Kancelář veřejného ochránce práv
