Přípis městského prezidia tehdy konstatoval, že „všechny veřejné záchodky se mají čistit každý den, zejména ty nové.“ Historie a vývoj pražské sítě veřejných toalet je ale ve skutečnosti ještě delší – daný dokument ukazuje, že záchodky se na území Prahy vyskytovaly již předtím. Vůbec prvním záznamem k tomuto tématu je zápis z 20. října 1472 o existenci toalety u Újezdské brány.
Téma veřejných toalet bylo v pražské aglomeraci dlouhodobým problémem. Na jedné straně stála široce chápaná nutnost mít k dispozici místo pro vykonání tělesné potřeby. Na straně druhé se objevovaly praktické problémy s existencí záchodků spojené – nikdo vedle nich nechtěl bydlet, protože byly většinou ve strašlivém stavu.
Dochované úřední záznamy se minimálně do konce 19. století k tématu záchodků vyjadřovaly skoro vždy k jejich naprosto neudržitelnému hygienickému stavu. Tak například již v roce 1853 veřejný záchodek v Klementinu osobně navštívil v rámci inspekce c.k. místodržitel a následně prohlásil, že „kdo tam jednou vkročil, vícekráte tam nepůjde.“ Veřejné záchodky byly předmětem řady úředních zpráv, týkajících se chodu města. V drtivé většině byly silně negativní a nebyly příliš shovívavé k hygienickým návykům jejich návštěvníků, většinou mužského pohlaví. Zprávy hovoří o nesnesitelném zápachu, vedle kterého se nedá bydlet, o loužích moči a poházených exkrementech a o nutnosti je častěji uklízet.
Problematika záchodků se do konce 19. století příliš nezměnila. Ačkoliv je všichni považovali za nezbytné a potřebné, nikdo se s nimi nechtěl zabývat a natož vedle nich bydlet. Jejich nedostatečný počet byl řešen i smluvním ujednáním s majiteli některých domů, kteří měli poskytovat veřejnosti k dispozici záchody u nich se vyskytující.
Roku 1888 se pro vývoj pražských záchodků udála přelomová událost – město uzavřelo smlouvu s Bohdanem Procházkou, lesním inženýrem, o zřizování a provozování veřejných záchodků. Pan Procházka si nicméně svou funkci po dlouhou dobu neužil – již o rok později ji ze zdravotních důvodů převedl na svou manželku, Marii Procházkovou. Ta pak provozovala síť veřejných záchodků v Praze až do roku 1937, tedy skoro padesát let nepřetržitě.
Podoba a funkce záchodů byla v uzavřené smlouvě poměrně přesně vymezena – jednalo se o obdélníkové stavby s oddělenými vchody pro pány a dámy, se 6 místnostmi pro klozety odlišné kvality dle ceny za jejich použití. Jejich provoz měly mít na starosti starší ženy. Vedle nově budované sítě záchodků manželů Procházkových, provozovala další zařízení i samotná Praha. Jejich podoba byla obdobná, jednalo se v té době o normalizovaný typ záchodků.
Cena za užití záchodků zůstávala po celou první polovinu 20. století prakticky stále stejná – 8 h. za kabinu I. třídy, 4 h. za II. třídu.
Smluvní vztah s paní Procházkovou byl pro město natolik výhodný, že vydržel až do roku 1937. V mezidobí si prodloužila svou smlouvu v letech 1915, 1924 a 1930 a své podnikání si udržela navzdory narůstající konkurenci. Nakonec svou podnikatelskou činnost ukončila a místo ní ji převzalo Družstvo čsl. Válečných vysloužilců. Zaměstnání na veřejných záchodcích totiž bylo chápáno jako možnost zaměstnat osoby, které by jinak měly se svým uplatněním problém. Zatímco v 19. století se jednalo především o chovance městského chudinského ústavu, v pozdější době šlo o starší ženy a válečné invalidy a vysloužilce. Spor o zaopatření těchto dvou různých skupin zaměstnanců se nakonec stal i ústředním bodem meziválečných soutěží. Vedle ceny za nájem, které zájemci nabízeli, se projednával i tento sociální aspekt celého systému veřejných záchodků.
Meziválečné období znamenalo pro systém veřejných toalet dobu rozmachu a rozkvětu. I díky manželům Procházkovým se povedlo zavést určitý standard, který si držely i toalety řízené jinými subjekty či samotným městem. Po druhé světové válce začal systém veřejných záchodků upadat. Na jejich provoz nezbývalo dost finančních prostředků, a především chybělo jejich personální zabezpečení. Generace meziválečných pracovnic odešla ve velké míře do důchodu a nikdo jiný toto zaměstnání nechtěl vykonávat, protože došlo k velkému propadu jakékoliv profesní prestiže. Velkou část původně provozovaných záchodků bylo nutno uzavřít a zbytek byl provozován za současné ztráty hygienických a provozních standardů minulé doby.
Po roce 1992 přešla síť veřejných záchodků do správy jednotlivých městských částí a většina jich byla zrušena a přeměněna na jiný, většinou značně odlišný provoz.
Kryštof Drnek, historik PVK
Ilustrační foto: PVK
