Evropská legislativa v oblasti životního prostředí v 70. až 90. letech dvacátého století akcentovala hlavně ochranu povrchových vod. První směrnice, týkající se podzemních vod, vyšla sice již v roce 1980, ale byla zaměřena pouze na ochranu před znečištěním podzemních vod nebezpečnými látkami z bodových zdrojů znečištění. Další směrnice, zaměřené také na ochranu podzemních vod, byly takzvaná Nitrátová směrnice (Směrnice o ochraně vod před znečištěním dusičnany ze zemědělských zdrojů) a pak už jen Rámcová směrnice o vodě 2000/60/ES a její dceřiná směrnice 2006/118/ES o ochraně podzemních vod před znečištěním a zhoršováním stavu (nahrazující směrnici z roku 1980).
Mohlo by se zdát, že věnovat pozornost evropské legislativě je pro lidi z praxe zbytečné, pro ně je kromě odborných znalostí nutné vyznat se hlavně v houštině českých právních předpisů. Základní povědomost o požadavcích Evropské unie však dává možnost celkového přehledu, co je jejich důvodem (respektive k čemu vlastně směřují) – to je bohužel slabá stránka naší národní legislativy. Zároveň transpozice těchto požadavků v ČR je relativně pomalá, takže povědomí o nich umožňuje určitý náskok před českými právními předpisy, co zřejmě bude brzy požadováno.
Požadavky Rámcové směrnice o vodě a nástroje k jejich zavádění
Zabývat se podrobně požadavky Rámcové směrnice, která se týká veškerých vod (kromě řek, jezer a podzemních vod řeší také pobřežní a brakické vody, stejně tak jako vody v umělých kanálech a nádržích), není účelem tohoto textu, jde pouze o stručné shrnutí, co Rámcová směrnice vlastně požaduje a jaké nástroje jsou k tomu využívány.
Hlavním cílem Rámcové směrnice je dosáhnout tzv. environmentálních cílů (v naší legislativě nazývaných cíli ochrany vod). Hlavním environmentálním cílem pro podzemní vody je dosáhnout dobrého chemického a kvantitativního stavu, nedovolit zhoršování stavu, omezit vstup znečišťujících látek a zamezit vstupu nebezpečných látek do podzemních vod, stejně jako dosáhnout environmentálních cílů pro chráněná území. K tomu je požadováno jednak sledování podzemních vod, inventarizace veškerých významných antropogenních vlivů na podzemní vody, sledování podzemních vod, vyhodnocení současného stavu útvarů podzemních vod (přičemž za útvary se považují kolektory ve všech hydrogeologických strukturách) a nakonec navržení a provedení takových opatření, které povedou k dosažení všech environmentálních cílů. K tomu všemu mají sloužit tzv. plány oblastí povodí, které musí obsahovat všechny výše uvedené části a jejichž plnění je pochopitelně povinné.
Vzhledem k tomu, že ochrana podzemních vod má v ČR dlouhou tradici, zdá se z tohoto výčtu, že všechny tyto cíle již plníme. Pokud však půjdeme do detailů, ukáže se, že některé části ještě nejsou v ČR běžné. Mezi největší rozdíly patří jednak definice dobrého stavu, který hlavně z hlediska jakosti (tj. chemického stavu) neznamená nutně jednotné limity, vázající se k užívání, ale respektující hlavně v případě těžkých kovů hodnoty přirozeného pozadí podle litologických charakteristik, dále nutnost ochrany ekosystémů, vázaných na podzemní vody (tj. ekosystémů povrchových vod a chráněných území), ale zároveň zohledňující užitné funkce podzemních vod (hlavně zásobování pitnou vodou). Stejný důraz kromě jakosti je i na množství podzemních vod, zde ale není řešeno zabezpečenosti zdrojů pro užívání, ale vyváženého podílu odběrů a dostupných zdrojů, přičemž je nutno brát ohled opět na ekosystémy jak povrchových vod (minimální průtoky v řekách) tak v chráněných územích (např. mokřadů). Dalším významným principem je mnohem větší důraz na prevenci znečištění a řešení znečištění již u jeho zdroje, nikoliv až nákladnou úpravou vod. Směrnice zároveň dává jednoznačný časový rámec, kdy má být environmentálních cílů dosaženo (postupně v letech 2015, 2021 a 2027), přičemž ale do ochrany vod zavádí i socio-ekonomické hledisko – a to jak z hlediska ceny a efektivity navržených opatření, tak možnosti určit méně přísné cíle z důvodů veřejného zájmu či nadměrných nákladů.
Směrnice o ochraně podzemních vod před znečištěním a zhoršováním stavu
Tato směrnice upřesňuje hlavně požadavky na dobrý chemický stav útvarů podzemních vod, hodnocení trendů znečišťujících látek v podzemních vodách a zamezení a omezení vstupů hlavně nebezpečných látek do podzemních vod.
Ukazatele a limity dobrého chemického stavu si určuje členská země sama, musí však dodržet základní principy, uvedené ve směrnici a ve směrném dokumentu o hodnocení stavu útvarů podzemních vod. Tyto limity mohou být různé pro jednotlivé útvary podzemních vod podle jejich přírodních charakteristik a dokonce se mohou lišit i uvnitř útvaru, podle toho, jestli zajišťují jakousi obecnou ochranu (tj. struktury jako celku) nebo konkrétní užívání (v ČR jde hlavně o odběry pro pitné účely), případně ochranu povrchových vod či závislých chráněných území z hlediska ekosystémů. Pro první plány oblastí povodí byly pro všechny útvary podzemních vod určeny stejné limity pro 35 ukazatelů, zohledňující jak obecnou ochranu, tak užívání vody pro pitné účely. Pro další etapu však bude nutné stanovit také limity pro závislé ekosystémy. Při hodnocení dobrého stavu nutně neplatí, že překročení limitu v jednom monitorovacím objektu nutně znamená nedosažení dobrého stavu. Stejně tak je nutné hodnotit reprezentativnost monitorovacích objektů.
Součástí hodnocení chemického stavu je také vyhodnocení trendů znečišťujících látek – a to jednak trendů v reprezentativních objektech, určených k hodnocení stavu, které jsou většinou situovány mimo bodové zdroje znečištění a také v blízkosti významných bodových zdrojů znečištění (v ČR hlavně starých zátěží). Hodnocení trendů má dva významy: jednak podchytit možné zhoršení stavu útvarů předtím, než budou v nevyhovujícím stavu a v případě starých zátěží zjišťovat jednak nežádoucímu šíření kontaminace a dále zjištění, jestli existující opatření (sanace) skutečně splnily svůj účel. První část hodnocení trendů již byla v plánech povodí provedena, nikoliv však posouzení bodových zdrojů znečištění.
Zatím největší mezery z hlediska plnění požadavků Rámcové směrnice o vodě jsou v oblasti zamezení a omezení vstupů znečišťujích látek do podzemních vod. Tento požadavek se totiž týká hlavně prevence, tj. jak bodových, tak plošných zdrojů znečištění. Současnou právní úpravou se alespoň podařilo vyřešit vypouštění odpadních vod do podzemních vod, to však z hlediska podzemních vod tvoří pouze minoritní část znečištění. Zde je hlavně potřeba určit nebezpečné látky, u kterých bude platit zamezení jejich vstupu (což se může např. týkat i některých pesticidů) a ostatní znečišťující látky, kde bude nutné sledovat jejich množství (např. dusík z hnojení nebo spad těžkých kovů z atmosférické depozice).
Požadavky na podzemní vody z hlediska ochrany povrchových vod
Důvodem ochrany podzemních vod je podle dceřiné směrnice kromě požadavků na užívání těchto vod pro lidskou spotřebu zejména ochrana ekosystémů závislých na podzemních vodách. Mezi tyto ekosystémy zákonitě patří i biologická společenstva v souvisejících útvarech stojatých i tekoucích povrchových vod. Úroveň jakosti podzemní vody tedy musí být taková, aby nepředstavovala žádné riziko pro lidské zdraví, ani životní prostředí, tj. především související vodní toky, na jejichž celkovém odtoku se podzemní vody často významně podílejí.
Tento koncept vyžaduje zohlednění požadavků souvisejících povrchových vod již při nastavení přijatelné úrovně znečištění jednotlivými polutanty, tedy limitů pro ukazatele chemického stavu podzemních vod. Jejich výše by měla být stanovena nikoliv na úrovni celé ČR, ale na regionální či lokální úrovni (dle typu znečištění podzemních vod a vazby na související povrchové vody). Stejně tak bude nezbytně nutné v některých případech nastavit přijatelnou míru čerpání podzemních vod tam, kde jsou související ekosystémy povrchových vod ohrožovány přílišným zaklesáváním hladin podzemních vod z důvodu odběrů.
Tzv. prahové hodnoty pro podzemní vody zohledňující receptor povrchové vody, tj. limity pro ukazatele chemického stavu podzemních vod z hlediska souvisejících povrchových vod, musí být vždy stanoveny pro všechny související útvary povrchových vod, které jsou v nevyhovujícím stavu nebo u nich bylo indikováno riziko nedosažení dobrého stavu, za předpokladu, že ta která konkrétní znečišťující látka mohla být původem z podzemní vody. Vazba na podzemní vody má být ověřena jak na základě výsledků monitoringu dotčených podzemních vod, tak i na základě posouzení, že z míst, kde byly nadměrné koncentrace této látky zjištěny, mohlo dojít k jejich transportu do receptoru povrchových vod. Předpokladem pro toto posouzení je ovšem velmi dobrá znalost oběhu podzemní vody a její vazby na povrchovou vodu, která se má opírat např. o vyčíslení látkového odtoku, resp. podílu podzemních vod na látkovém odtoku v povrchových vodách, dále o znalost odbourávání polutantu při transportu horninovým prostředím a míry ředění koncentrace polutantu při vstupu do povrchových vod. Problémem je, že tyto jevy jsou zřídkakdy dobře prozkoumány, tudíž je vhodné nastavit i obecnější mechanismus, jak vytipovat problematické lokality, kde je vazba podzemních a povrchových vod významná a v nichž by měly být z důvodu zavedení principu předběžné opatrnosti zdůrazňovaného Rámcovou směrnicí zpřísněny prahové hodnoty chemického stavu podzemních vod pro receptor povrchové vody alespoň u těch ukazatelů, kde jsou limity pro podzemní vody mírnější, než limity pro povrchové vody. Současně platný výčet limitů pro povrchové vody je na evropské úrovni dán kromě Rámcové směrnice zejména směrnicí 2008/105/ES o normách environmentální kvality, transponované vodním zákonem, a v případě podzemních vod především požadavky dceřiné směrnice, transponované do nové vyhlášky 5/2011 Sb..
V ČR se pro stanovení míst s významnou vazbou podzemních a povrchových vod nabízí použití poměru základního odtoku vůči celkovému odtoku z povodí (tzv. Base flow index) tradičně stanovovaný pro měrné profily Českého hydrometeorologického ústavu. Na základě těchto dat lze vytipovat jak povodí toků významně dotovaných podzemními vodami, na něž bude třeba zaměřit větší pozornost z hlediska monitoringu i z hlediska zavádění dalších pravidel pro jejich ochranu, tak některé hydrogeologické struktury (útvary podzemních vod) či jejich části významně dotující povrchové toky. Tyto lokality byly stanoveny v Metodice stanovení prahových hodnot pro podzemní vodu v interakci s povrchovou vodou v rámci projektu VaV SP/Ze1/153/07 Zákonitosti interakce systému „voda-hornina-krajina“ a jejich využití při ochraně podzemních vod v České republice, která by měla být schválena v letošním roce. Tak např. se dá očekávat, že limity dobrého stavu budou ve vybraných reprezentativních objektech zpřísněny u hexachlorbenzenu z 0,1μg/l na 0,01μg/l, chlorpyrifos z 0,1μg/l na 0,03 μg/l a pentachlobenzen z 0,1μg/l na 0,007 μg/l. Zpřísnění limitů se však bude týkat i běžněji se vyskytujících látek, např. dusičnanů.
RNDr. Hana Prchalová, Ing. Marie Kozlová
Výzkumný ústav vodohospodářský TGM, v.v.i.
prchalova@vuv.cz, kozlova@vuv.cz
